úterý 1. června 2021

Den dětí

    Když mi bylo 13, byla jsem na návštěvě u známého (trochu se zdráhám označovat ho za kamaráda), kterého jsem tajně milovala. Jeho rodiče nebyli doma, tak si pozval svého spolužáka a měli jsme společně koukat na filmy, dokud si pro mě nepřijedou máma s tátou. Nevinná zábava, při které jsem doufala v nějaké sblížení, v ideální případě pusu. Byli jsme děti. Ani to netrvalo dlouho a jeden mi držel ruce a druhý mě zaklekl a volnou rukou se snažil dostat pod džíny. 

    Chvíli trvá, než si mladá zabouchlá holka uvědomí, že teď je ta správná chvíle říct NE, jdi do prdele! Takže to nejdřív zkouší chápat jako jen takovou hru, i když jí je to nepříjemné, směje se a doufá, že to celé nezajde moc daleko. Když je ale narušen její osobní prostor, a co víc ty úchopy ji bolí, konečně se začně jakože ze srandy bránit: Ne, kluci, fakt toho nechte. Já nechci. Prosím, pusťte mě. Ha. Ha. Ha. A když se jí někdo začne dotýkat, i kdyby jen přes džíny, ale drsně a bolestivě, vyhrknou jí slzy a už si jenom přeje, ať to rychle skončí.
 
    Doteď si pamatuju, jak jsem pohledem přejížděla z jednoho na druhého a snažila jsem se v jejich očích najít to uvědomění si, že je to možná už trochu moc. Nakonec přišlo. Spolužák mi pustil ruce a já zprudka vystřelila na nohy. 

    "Musím jít. Rodiče už na mě čekaj."

    "Počkej, vždyť to byla jen prdel. A říkalas, že přijedou až v devět."

    "Ne, fakt musím. Čau."

    To, že jsem dvě hodiny čekala v zimě před jejich domem, až si pro mě rodiče přijedou, je nepodstatné. To, co mě samotnou zaráží, je, že jsem to doteď nikdy nikomu nevyprávěla. Rodičům, kamarádkám, sestrám, ani svým bývalým partnerům. Asi mi to nepřipadalo důležité. Před rodiči jsem se styděla, kamarádi měli svých problémů dost, sestry by se mi vysmály, partneři by si ťukali na čelo, že jsem hysterická. Ale asi to důležité je, protože pokaždé, když na mě někdo na ulici hvízdne, nebo mě někdo plácne po zadku, napíše nevyžádanou erotickou zprávu, vzpomenu si na tenhle moment. 
 
    Ne, protože byl jediný, ale protože byl první. 

neděle 24. května 2020

Tenkrát na Valentýna

Valentýn. S Adrianem jsme se domluvili, že to slavit nebudeme. Nemrzelo mě to. Představa křečovité večeře v přeplněné restauraci mě děsila. Zejména kvůli konverzaci v angličtině. Mám mnohem radši, když si můžu Adriana mazlit a každou jeho otázku, které nerozumím, umlčet jazykem. Dá se říct, že ten měsíc, co se spolu vídáme, jsme prakticky prosouložili. Mně to nevadí a jemu očividně taky ne. Do včerejšího večera jsme se pohádali jenom jednou. Chtěl po mně, abych mu vysvětlila, proč mi nevadí, že naše země přijímá uprchlíky. Nechtěla jsem to s ním řešit. Nedokázala jsem se vymáčknout a nerada v argumentaci prohrávám. Včera jsme si přes den psali a těšili se na večer, až se uvidíme. Rozhodla jsem se mu usmažit řízky, protože je nikdy neměl. Neobratně jsem mu napsala, že vybíhám od kosmetičky a že se sejdeme doma. Dorazil chvíli po mně ve zmačkané košili a povadlou růží z Lidlu. Políbila jsem ho, poděkovala za růži a dala ji do vázy. Připadal mi zamlklý, na moje výkřiky z kuchyně, jestli má hlad, jak se dneska měl a jestli koupil kondomy, nereagoval. Děje se něco? Sedla jsem si mu na klín a dala mu pusu na špičku nosu. Shodil mě ze sebe, že jsem dopadla zadkem na tvrdou zem. Co blbneš? Začal mi vyčítat, proč jsem mu otevřela v teplákách, že jsem ho tím naprosto znemožnila. Cože? Jo, prý si myslel, že když jsem byla u kosmetičky, že jsem se tam nechala vyparádit na večer, protože je Valentýn, že si kvůli tomu vzal tu debilní košili a koupil kytku a já mám tepláky, vůbec si ho nevážím a nezasloužím si, aby tu se mnou dneska byl. Nechápala jsem. Snažila jsem se ho uklidnit, v očích se mu zablýskly slzy, div, že nezačal popotahovat. “Úplně si mě znemožnila! Proč tu jako musím sedět v téhle fucking košili? You are so evil person!” Nevydržela jsem to a vyprskla jsem smíchy. Myslíš to vážně? Vždyť jsme si jasně řekli, že Valentýna slavit nebudeme. Tak proč jsi byla u kosmetičky? zařval. No, protože prostě vole tam chodím každej měsíc a je mi fucking u prdele, jestli je zrovna Valentýn, nebo ne. To ho rozlítilo ještě víc, prudce vstal ze židle, hrábnul po růži a vydal se do předsíně. Počkej! Promiň, bejb, nechtěla jsem křičet. Já se převlíknu. Vezmu si ty nejlepší šaty, co mám, slibuju. Do you promise? Slibuju.


Začala jsem smažit řízky ve svých nejlepších šatech a stále jsem zpracovávala poslední půl hodinu. Všude prskal olej, hlavně na mě a moje šaty. Bylo mi jasný, že je pak můžu vyhodit. Adrian seděl v obýváku a hrál si hru na mobilu. Vlastně jsem byla dost naštvaná, tak jsem mu plivla do kaše. Ani mi ho nebylo líto, když jsme jedli a on řekl, že je to moc dobrý, že jsem šikovná, jen ty potatoes by potřebovaly lépe vyšlehat.


Po večeři jsme si lehli do postele, jak jinak. Na milou konverzaci o tom, jak se milujeme, to nevypadalo. Byl pořád naštvanej za ty tepláky, takže se mě všemožnými způsoby snažil pokořit. Tohle jsou fakt tvý nejlepší šaty, jsou spíš jako na pohřeb, a helemese špíček, možná sis ten řízek neměla přidávat. Otupěle jsem přijímala jeho “škádlení” a ucucávala víno. Škoda, že tvoje vlasy nejsou delší, já mám strašně rád, když má holka vlasy až po zadek. It´s too hot. Really.
Adriane, mně ty vlasy víc nenarostou, začnou se třepat a jsou hnusný. Musím je stříhat pravidelně, odseknu ho. Celý ten rozhovor už mi začínal být fakt nepříjemný. Měla jsem sto chutí s ním vyrazit dveře. Prý to mám z toho, jak si vlasy barvím. Nechápe holky, co si barví vlasy. Mám začít používat ty přírodní šampóny, co mi doporučoval, on je používá a má vlasy krásný. Že jo? Řekni, že je mám krásný?



Myslíš tu lysinu, co máš vzadu na hlavě?



Odstrčil mě z postele a vyběhl do koupelny. Komicky se začal kroutit před zrcadlem a pokoušel se najít lysé místo. Lžeš! You fucking bitch! Lžeš! Popadl mě za paži. Dělej, vyfoť mi to. Nevěřím ti ani slovo!!! You fucking whore!

Klepaly se mi ruce, omluvila jsem se, že jsem si dělala srandu, že má krásný vlasy a že už to o něm nikdy říkat nebudu. Držel mě pevně a neustále mi opakoval, ať to vyfotím, když to tvrdím. Jinak, že okamžitě odchází. Vyfotila jsem to. To místo, kde měl vlasy opravdu prořídlé. Ostatně jako většina chlapů v jeho věku. Hystericky si fotku přibližoval a oddaloval. Vytočil číslo a začal telefonovat. Mluvil švédsky, nerozuměla jsem ani slovo, ale dle intonace mi bylo jasné, že si někomu stěžuje. Mluvil asi čtyřicet minut. Poté, co telefon položil, se na mě otočil a řekl: My mum říkala, že jsi lhářka. Mám prý krásný vlasy po ní. Žádnou lysinu nikde nemám. Prý se mám s tebou rozejít, protože jsi toxic person.

Vzal růži a beze slova odešel.

Bohužel se se mnou ten večer ještě definitivně nerozešel, a tak jsem mohla být svědkem podobně bizarních situací. Celý ten vztah skončil obrovskou zradou, pláčem a traumatem, který mám v sobě do dneška. Srážka s blbcem bolí, to se ví. Ale tohle nebyl blbec, tohle bylo něco mnohem horšího.








úterý 10. března 2020

Co mi vlastně vadí?

10.3.2020, Praha


Vlastně nevím, co mi vadí. Často se mě lidi ptaj, jak se mám, a když jim řeknu, že blbě, zeptaj se proč a já jim odpovím, že nevím. A tak plynule přejdou na otázku, co kluci a jestli s někým teď jsem. Nejsem. Právě. Ta otázka mě frustruje víc, než ta odpověď. Já je chápu, taky se na tyhle přitroublý otázky ptám, když nevím, co jinýho říct. Třeba je nad slunce jasný, že se nemůžu ptát žadnýho páru, kdy bude svatba, nebo manželskýho páru, kdy budou mít dítě. Ale stejně se ptám, aby řeč nestála.

Vlastně ani nevím, co mi vadí. Přijdu domů, ani si nesvlíknu bundu a vyvalím se na gauč. Deset minut zírám do mobilu, než začnu něco dělat. A dělání je většinou to, že si ohřeju večeři a pustím si seriál. Nezavírám si do koupelny, jím v posteli i jídlo, co drobí, a pak v tom spím, tancuju před zrcadlem sexy tance a pak si mačkám špeky, nikdy mě nebolí břicho, protože prdím, kdy chci, neholím si nohy, vlastně si neholím vůbec nic.

Co mi vlastně vadí. Nikdo mě nekritizuje, ani nesoudí. Vypiju piva, kolik chci. A klidně si dám zelenou navrch. Slova i nohy se mi pletou a když se došourám domů, nikdo na mě nekřičí, kde jsi byla, nikdo na mě nehází ublížené pohledy a nenutí mě opakovat, že jsem byla jen s kamarády. Když napíšu na internet, že si neholím nohy, nikdo mi neřekne, že jsem se úplně zbláznila. A když mi to někdo řekne, je mi to jedno, protože to není jeho věc. Nejsem pro nikoho jeho věc.

Nechápu, co mi vadí. Přijdu na party a sbírám pohledy do alba. Tancuju a když ke mně přijde kluk, tancuju dál. Nikdo se nedívá, nikdo nehlídá, jak moc se usmívám, jestli mám svůj svůdný pohled, jestli si koušu spodní ret, hladím si boky, nebo přehazuju vlasy. Tancuju. A když mě ten kluk chytne za prdel, přitiskne mě na jeho rozkrok a do ucha mi zašeptá: "Teda, ty jsi ale sexy prcinka," nikdo si nevšimne, že pak brečím na záchodě, protože nechci cítit cizí penis na svým stehně.

Nevím, co mi vadí. Nemusím si hlídat menstruaci. Ráno se probudím, mám ji, takže spolu strávíme příjemných pár dní. Nestresuju se, že nepřišla včas, ani se nestresuju, že má přijít na valentýnský víkend. Nežeru  kvůli tomu citróny a nezvracím pak tři dny v kuse. Nikomu nemusím vysvětlovat, že to břicho opravdu bolí, ať mě teď laskavě ničím nesere. Dovolím si čokoládu, přitulím se k termoforu a začnu se litovat, že jsem opuštěná. Úplně v klidu.

Vlastně ani nevím, co mi vadí.



pátek 3. ledna 2020

hrdinové česka

Na jedné přednášce na Fildě nás chtěl jako obvykle přednášející vytočit do běla a ponouknout k diskuzi. Přišel s myšlenkou, že Česko nemá žádného národního hrdinu. A co Havel?" ozvalo se téměř okamžitě. Ten vožralej proutník? Pokud vzhlížíme k někomu s tak pohnutou morálkou, stojíme jako národ zaprd. Já chci od vás čistého hrdinu. Někoho, kdo se obětoval pro blaho jiných. Ne pro svou ješitnost jako Hus, naivitu jako Palach či tvrdohlavost jako Horáková. Koho tedy navrhujete?" Pamatuji si, že jsme na něj všichni koukali jako na satana, co nám právě cvrnknul do domečku z párátek. Dnes jsem si jistá, že šlo o další z mnoha provokací, prostředek k výuce správné argumentace a ono tvrzení nebylo myšleno vážně. Zpětně mě na tom nejvíc štve to, že jsem opravdu přemýšlela a nemohla na nikoho přijít. Tak Karolíno, co vy, vy jste taková ukecaná, řekněte někoho, kohokoliv." Ticho. No, co třeba ti, co odstřelili Heydricha, jak se jmenovali... Kubiš a...", vysoukala jsem ze sebe, rudá jak rak. Vy myslíte Kubiše s Gabčíkem? To si děláte legraci? Víte, kolik kvůli nim zemřelo lidí? Kolik rodin vystříleli jen proto, že s nimi měli něco společného? A za jakou cenu? Koho tam máte dál?"

Já nevím. Možná jsme skutečně národ zbabělců." 

V  ten den jsem selhala, nejen v argumentaci. Podruhé jsem si uvědomila, že stojím jako znalkyně české historie a kultury za hovno, když jsme v práci dostali k vyrobení dokument o Františce Plamínkové. Kdo to je?" zeptal se kolega. Ňáká politička ze začátku století." odbyla jsem ho s myšlenkou na další titěrnou práci s archivy, co nás čekala. Po roce stráveném s Plamínkovou a závěrečné schvalovací projekci jsem zatlačila slzu, otočila se na režisérku a řekla:

Tahle paní by se měla nosit na tričkách."

To samé bych dnes už mohla říct například o Janu Patočkovi, Rudolfu Jedličkovi, Heliodoru Píkovi, Josefu Toufarovi, Mileně Jesenské, Ireně Bernáškové, Anežce České, Rudolfu Vrbovi, Marie Moravcové a spoustě dalších národních hrdinech. Kdo z nás by dokázal vyprávět jejich příběh? Není na čase o nich začít mluvit a právem je tisknout na trička? S kamarády jsem se proto rozhodla připravit kolekci triček se zapomenutými hrdiny. Smyslem projektu bude šíření jejich příběhu mezi širší veřejnost, která na ně již dočista zapomněla. Koho byste na tričku nejradši nosili vy? První vlaštovka již brzy.



pátek 29. listopadu 2019

Vezmu za kliku, vejdu dovnitř a řeknu

Děje se to zas, nemůžu tomu uvěřit. Jaká je pravděpodobnost, že tohle zažijete v životě třikrát? Ani sebehloupější telenovala by takové drama nedokázala pokrýt. Stojím před dveřmi. Mám jen tričko a kalhotky, rozmazanou řasenku a polorozpadlý culík. Ještě před chvílí jsem potřebovala strašně čůrat. Teď se mi chce, co se mi vlastně chce. Smát?

Poprvé jsem se v takové situaci ocitla před osmi lety. Byla jsem ve vztahu, který on považoval za vtah jen, když potřeboval můj klín, když si potřeboval léčit mindráky, když potřeboval zahnat nudu. Jenže já byla tak zamilovaná, že i tohle mi stačilo. Byl krásný, měl široká ramena, zelené oči, světle hnědé vlasy a sametový hlas, kterým mi recitoval tu jeho otřepanou báseň vždy, když chtěl vztah. Už si ji nepamatuju. Něco s rybou, vakuem, vesmírem a pocitem štěstí. Sračka. Na silvestrovskou party k jeho kamarádovi mě pozval po tom, co jsme spolu strávili noc. Patřila k těm hezčím, kdy mě líbal, hladil, smáli jsme se a ráno se probudili a necítili se tak moc trapně. Měla jsem plány, ale ty jsem v tu chvíli zmačkala a zahodila jako papír. Nic nemohlo překonat silvestr strávený s ním. V průběhu večera si držel odstup, ale na to jsem už byla zvyklá. Je prostě takový, bojí se definitivních věcí. Ale kdyby ke mně nic necítil, tak mě sem mezi své kamarády nezve, ne? Pak dorazila holka. Starší než my, ne moc hezká, prý její přítel pracuje, tak nevěděla, kam jít. Jen pojď mezi nás, to je v pohodě, aspoň se budu mít s kým bavit. O pár hodin později už jsme leželi ve třech v jedné posteli. Líbali se. Když došlo na sundávání svršků, řekla jsem, promiňte, ale já nemůžu. Holka odešla. Usínala jsem mu v náručí a představovala si naši svatbu. K ránu jsem se vzbudila, on nikde, asi ještě s kamarády dopíjí poslední piva. Potřebovala jsem čůrat. Celý dům spal. Nikde nikdo. Dojdu ke dveřím na záchod a než stihnu vzít za kliku - hmm, eh, eh, ano, ještě, hmm.

Kurva, kurva, kurva, kurva, kurva, kurva, kurva.

Sevřelo se mi úpně všechno, co mě vyplňuje. Scvrkla jsem se do maličké kuličky a dusila pláč. Chvíli jsem ještě poslouchala, byli v nejlepším, a pak jsem se utekla zpátky do pokoje. Těch posledních pár hodin, než se probudili ostatní, jsem civěla do stropu. On už se do postele nevrátil. Ráno jsem si sbalila věci a utekla domů. Pak mi od něj pípla zpráva: "Nechápu, že jsi nepomohla s úklidem. To jsem si o tobě fakt nemyslel."

Podruhé to bylo s mou druhou největší láskou. Byl krásný. Jeho snědá pleť vedlé té mé čistě bílé z nás dělala dokonalý pár. Chodili jsme spolu rok a procházeli si lehkou krizí. Vlezla jsem mu do telefonu a našla zprávy, jak si s někým domlouvá tajné schůzky za benzinkou. Ale to je jen kamarádka! Kdybys nebyla tak hysterická, vůbec bych to před tebou neskrýval. Je to tvoje vina, lezlo z něj a já si byla jistá, že to skutečně tak je. Tak moc jsem ho milovala a bála se, že o něj přijdu, až to opravdu dospělo do fáze, kdy jsme si dali pauzu. Tou dobou otevíral svůj nový tetovací salón a já byla mezi pozvanými. Brala jsem to jako krok ke šťastnému konci. Oslava to byla opravdu pompézní, užíval si pozornost ostatních, ale věděli jsme o sobě, věděli jsme, že k sobě patříme. Byla tam holka. Starší než my, celkem hezká. A jak to teď spolu vlastně máte? Ptala se mě a já se divila, proč dolejzá, když ji skoro vůbec neznám. Omluvila jsem se a šla jsem ho hledat. Našla jsem ho. V objetí nějaké prašivé bloncky. Alkohol udělal své, odběhla jsem za roh a tam si v klidu a ve své nově nabyté bolesti brečela. Přišla ta dolejzavá holka, začala mě utěšovat, že to bude dobrý, že ho zná a že ví, že mě má rád, že to bylo jen kamarádský objetí. Uklidnila mě a já ji byla neskutečně vděčná. Po nějaké době jsem začala potřebovat čůrat. Na záchodě pro hosty bylo plno, ale já věděla o druhém pouze pro personál, tak jsem tam šla. Chytám za kliku, když v tom: Hi hi, hmm, eh, joo, nech toho, hi hi, počkej, někdo tam je.

Kurva, kurva, kurva, kurva, kurva, kurva, kurva, kurva.

Začala jsem bušit do dveří. Ty jeden zasranej hajzle! Ty jeden hnusnej zrádce! Sesunula jsem se na zem a brečela. Divila bych se, kdyby teď vyšli. Samozřejmě čekali v bezpečí toalety, co se bude dít. Můj hlasitý pláč upozornil ostatní a chodba se začala plnit. Zvedla jsem oči a zahlédla lítostné pohledy i posměšné úšklebky. V tu chvíli se mi zatemnělo před očima. Vzala jsem deštník, co ležel vedle a znovu začala mlátit do dveří. Vylez, ty, ty hajzle. Dělej! Vyšli. Nebyla to ta bloncka, ale ta dolejzavá. Ty vole! Vběhla jsem do salónu a kousíček po kousíčku jsem tím deštníkem začala demolovat, co se dalo. Dlouho mi to nevydrželo. Skupina tatérů mi vytrhla deštník z ruky a jeden z jeho kamarádů mě vzal do náručí a pevně mě držel. Ještě zaslechnu, co ta kráva tak vyvádí, než upadnu do bezvědomí.

A teď tu stojím zase. Za dveřmi můj kluk s cizí holkou a já přemýšlím, jak to řešit. Odejít a dělat, že jsem nic neslyšela? Udělat scénu a rozmlátit byt? Vezmu za kliku, vejdu dovnitř a řeknu:

Z dopisů čtenářů:
1) "No to už si snad děláte kozy, ne? Jednou ok, dvakrát se to stane, ale třikrát?" A padl výstřel.
2) "Janku, ty kokote, proč jsi nezavolal?!"
3) … vejdu dovnitř, zeširoka se usměju a slečně pogratuluju k výběru toho největšího sráče pod sluncem.
4) "Nasrat!"
5) "Jsem těhotná."
6) "Svlékni se a vlítni na mě."
7) "Máš pěkný fotky a profil."
8) "No do prdele..."
9) "Táhněte všichni do hajzlu, jsem pro vás moc dobrá. A taky umím demolovat."
10) "Ahoj!"
11) "Stejně všichni zemřeme."
12) "Profil v topu."




pondělí 4. listopadu 2019

Být jiná

I když může být název článku poněkud zavádějící, nejedná se o volné pokračování bestselleru Gabriely Koukalové. Velké přiznání ale čekat můžete. Zde nepůjde totiž o to, že jsem jiná, ale o mé nezvladatelné touze jiná být.  Mám panickou hrůzu z průměrnosti, obyčejnosti a ze stereotypů. Od malička se snažím vybočovat. Ač jsem si to dlouhou dobu ani neuvědomovala, zcela jistě to můj život ovlivňuje všemi směry. Tak například, když jsem byla malá, přemýšlela jsem, jak se od ostatních lišit. A jelikož nikdo v mém okolí nenosil brýle a já chtěla být jiná a nosit brýle, hodiny jsem mžourala do svítící žárovky a vypalovala si tím sítnici. OMG. To je šílený, co? To jsem ale netušila, že, až vyrostu, nastane doba, kdy brýle budou tak moderní a tak populární, že je lidi budou nosit i s obyčejnými skly. Nejednou se mi stalo, že za mnou někdo přišel a zeptal se: "Ty máš doopravdický brýle nebo fejkový?" Ty vole! Já se dobrovolně zmrzačila, abych je mohla nosit, tak co je tohle kurva za módu? Samozřejmě teď své brýle nesnáším. Nesnáším je nosit a ze všeho nejvíc nesnáším hledání brýlí. Jak sakra můžete něco najít, když nic nevidíte? 

Ale tím nekončíme. Je psychická nemoc, když si přejete, abyste měli nějakou psychickou nemoc? Přejete si být obětí znásilnění, účastníkem tragické nehody, přejete si mít deprese, nemít ruce. A to vše jen proto, aby se váš život převrátil vzhůru nohama, aby nebyl obyčejný, aby vy jste nebyli obyčejní. Tolikrát jsem se šla po jídle s pomocí kartáčku vyzvracet, i přesto, že jídlo miluju a nepřipadám si tlustá. Já jsem nechtěla zhubnout, já jsem si přála být anorektičkou. Teď, když to píšu, zní to naprosto šíleně. Vtipný je, že ač si zakládám na racionálním úsudku, doteď mi to šílený nikdy nepřišlo. 

Na druhou stranu mi tato nezvyklá touha v mnohých věcech pomohla. Ale to je logický. Když celý život šlapete do toho, abyste byli výjimeční, někde se to projevit musí. Ať už v úspěších, nebo klidně i v naprostém selhání. Je mi 26. Mám špatně placenou práci, ale je to práce v České televizi, cítím se dobře, protože ČT je značka, která je v mém světě výjimečná, bydlím v pronájmu, na který mi musí přispívat máma, ale to je přece v pořádku, kdo z mých přátel může mít byt sám pro sebe, nikdo, jen já, nemám přítele, a jak bych ho taky mohla mít, vždyť nikdo pro mě není dost dobrý. A když už se mi někdo zalíbí, je to naprosto nedosažitelný cíl.

Nejhorší na tom všem je, když si člověk uvědomí, že ať dělá, co dělá, vždycky je někdo před ním. Vždy je někdo více talentovanější, krásnější, chytřejší a vy jste proti němu prostě jen normální. Normální, obyčejní, průměrní, standardní. A tenhle pocit mě poslední roky svírá tak moc, že hodiny a hodiny sedím v tom svém prázdném bytě a lituju se.

Moje rodina a mí nejbližší si myslí, že jsem blázen. Ale co když jenom chci být bláznem? Já už sama nevím. Tak moc jsem se ztratila v tom, co opravdu jsem, nebo co jen předstírám, že jsem, že už o tom ani nepřemýšlím. A jsem kdokoliv si řeknete. Jen už to dávno nejsem já.

A teď co? Volám o pomoc, nebo se jen opět snažím být jiná? Ale věřím, že takhle jiná nejsem jediná. 

čtvrtek 24. října 2019

A třeba si z toho sedněte na prdel

Tato opakující se blogová recidiva už je trapná. Vím to. Ale donutily mě k tomu dvě věci. Zaprvé se mi zhoršuje paměť, především ta dlouhodobá, takže kdykoliv si chci připomenout nějaký svůj vtipný zážitek, začtu se do blogu a můj mozek to dokáže donekonečna přijímat jako zcela novou informaci. Směju se tomu a ráda bych si tento druh zábavy přenesla i do let budoucích.  

Zadruhé jsem byla o víkendu s kamarádkou Toničkou a ta mi po mém zkratkovitém vyprávění o tom, jak se teď zhruba mám, řekla: "Kámo, ty jsi úplně v prdeli. Koukej se sebou něco dělat. Sežeň si terapeuta a začni si zase psát blog. Minule ti to docela pomohlo."

Ani jeden z těchto dvou důvodů však nevysvětluje, proč jsem se rozhodla napsat zrovna tento článek. Má to být něco jako obhajoba, proč jsem poslední dobou na Instagramu tak aktivní a proč vám pořád cpu toho vylízanýho Nerudu. Těch "proč" už je možná trochu moc, tak jdeme na to.

Stejně jako většina z vás i já jsem dospívala a formovala své životní hodnoty pod vlivem youtuberek, blogerek, instagramerek a dalších erek (i erů). Když ta vlna ke mně dorazila, zrovna se jela mantra, že dekorativní kosmetika is the best thing in your life, takže já si samozřejmě nakoupila spoustu hovadin za tisíce, líčila se podle tutoriálů, hauly a "Co jsem dostala od Ježíška" byly mé pravidelné seriály před spaním. Doba se naštěstí vyvíjí a posouvá a i když některé blogerky v tomto syslování píčovin trochu zaspaly, nastoupila éra zero waste, ekologie, feminismu, veganství, za což jsem ráda. I když to má své vedlejší dopady a účinky typu: Teď jsem zero waste, takže vyhodím všechny plasty, co doma mám a nakoupím si spoustu jiných dóziček, nádobiček, kompostů, žížal, kravin, hovadin, co mě budou bavit zhruba tak tři měsíce, abych pak mohla najet zpátky na Starbucks coffee to go v kelímku styl, protože je to prostě pohodlnější.

Beru to jako směry, proudy. Víte, jak jsme se v hodinách češtiny učili třeba o surrealismu, poetismu, anarchismu a dalších - beauty tutoriálky za doby Teri Blitzen beru jako takový preromantismus českého blogerství. Co je pro mě ale naprostý dada, kromě instagramu Dády Patrasový samozřejmě, je to neustálé povídání o sobě samém. Vznikají podcasty, videa, příspěvky, kde je ten člověk schopný hodinu mluvit čistě o sobě, o tom, jak to má těžký, že je influencer, jak byl v dětství trošku oplácaný, což ho ztraumatizovalo na celý život a teď je naprosto ok s těmi čtyřiceti kily, jak je důležitá sebeláska, jak je hrozně spokojený se svým tělem, zvlášť po tom zvětšení prsou z dvojek na dvanáctky, jak je přepracovaný, protože musel odepsat na osm mailů a vyfotit se v nových botách. Heh.

Obsah takového influencera je nesmírně důležitý a plně chápu, že lidi právě nejvíce láká to bulvární "dnes jsem snídala avokádo", nebo "často se mě ptáte, jak to dělám, že mám tak hezkou pleť". Ale prostě mějte k tomu všemu ještě nějaký přesah. Vzdělávejte, informujte, diskutujte, motivujte. V dnešní době a teď se omlouvám, že to říkám takhle na plnou hubu, je potřeba společnost kultivovat a vzdělávat. Opak má samozřejmě vliv, jak na politickou situaci, ale i na to, jak se k sobě lidé vzájemně chovají. A to je strašně důležité. Pokud mladá třináctiletá holčina žije v tom, že je v pohodě mít 40 kilo, drahou řasenku a každej rok nejnovější iphone, věřte mi, že to dá pěkně rychle sežrat všem ostatním oplácaným knihomolkám, co mají nějaký iphone u prdele. Protože kdo v takovém světě vítězí? Ten, kdo má víc followers a větší vliv na sociálních sítích.

A pokud lidé, co ten vliv mají, dají najevo, že číst knížky a mít starou nokii je úplně v pohodě, nemusíme se bát šikany. Pokud ti influenceři ukážou, že zájem o kulturu, politiku a třeba charitu je naprosto v pořádku, nemusíme se bát, že nám demokracie proklouzne mezi prsty. Žijeme v době, kdy se nejobjektivnější televizní zpravodajství třese se založenýma rukama a čeká, jestli ho ve sněmovně odstřelí. A nikdo o tom neví, nikoho to nezajímá.

A já se rozhodla jít cestou vzdělávání. Mluvit o tom, co znám. A co má podle mě smysl. Číst i starší literaturu je totiž důležité ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé vám čtení rozšiřuje slovní zásobu, tudíž neomezuje v mluvení. Vycpávková slova "jakoby, prostě, vlastně, to no, ty víš" můžete používat už jen z prdele a až půjde do tuhýho a někdo po vás bude chtít slyšet váš názor, vy ho budete moci říct! No není to skvělý? A druhý důvod neméně relevantní. V knihách jsou ukryté jasně dané vzorce pro život. Čtením obohacujete svého ducha zkušenostmi, které jste možná zatím neprožili, ale už o nich něco tušíte, takže vás v životě nemohou překvapit.

Takže ano. Já teď budu pravidelně sedávat před kameru a číst vám ty fucking povídky, které se mohou zdát nudné, ale budu je vybírat s rozmyslem, aby vám vždy mohly něco předat. Pak taky budu pravidelně sedávat před mikrofon a budu vám vyprávět o životech autorů, kteří vám právě předávají své zkušenosti skrz své knihy. A Literární disko s Luckou to je už úplně jiná disciplína, tam je té kultivace až až.

A teď už zbývá jen otázka. Já se rozhodla pro toto. Mám kamarádku, která na Facebooku veřejně bojuje proti nenávistným komentářům, mám kamaráda, co vydal knížku o sedmnáctým listopadu, mám kámoše a kámošky, co denně sledují zpravodajství, čtou seriózní noviny a na základě poznatků chodí volit. Pro co jste se rozhodli vy?