Buranka či Pražačka? Jsem ráda oboje.

Prakticky už do mých patnácti let neustále pendluji mezi velkoměstem a vesnicí. Na cestování si člověk zvykne, pro někoho je to ztráta času, pro mě možnost si konečně přečíst pár kapitol z knížky (to lze ale jen ve vlaku, v autobuse zvracím), časový prostor k přípravě do školy a nebo příležitost se konečně prospat po probděné noci strávené někde v klubu. Větší problém mi spíše dělá celková asimilace, ať už z burana na Pražačku, či naopak. Miluju totiž obě své identity.
Tedy - abychom si to shrnuli...


Na vesnici:
Tak tady jsem prostě doma, doma u maminky. Lednička je vždy plná, prádlo se pere samo a toaletní papír na záchodě nikdy nedochází. Každodenní outfit zahranuje tepláky a nic než tepláky, vytahaný tričko a teplý ponožky. Když chci jíst, tak jím, když chci spát, tak spím, když se chci jít bavit, navlíknu džíny, nahodím řasenku a v místní hospodě jsem i bez vyžehlených vlasů za mega star. Procházky pro Hruboskalsku jsou bezkonkurenční a projížďky v autě po prázdných úzkých silničkách taky.
Na druhou stranu. Vesnice je totální drbárna. Nejčastěji potkávám ty lidi, které potkávat nechci. Do hospody chodit nemůžu, protože je to teritorium  bývalého a jiná v okolí deseti kilometrů není. Doma vždycky přiberu minimálně kilo, protože lednička je vždy plná a přece se to nezkazí. Auto se rozbilo a autobusy jezdí jednou denně. Většinou jsem uvezněná doma v teplákách a čumím z okna na Hruboskalsko.

Ve městě:
Totální svoboda. Nikdo se mě neptá, v kolik přijdu domů a už vůbec nekontroluje, v jakým stavu jsem domů přišla. Čas si organizuji podle sebe, ne podle toho, jak jezdí autobusy, protože prostě existuje metro. Všechno máte na dosah ruky. Roztrhla se mi kabelka? Chachá! Jdu a koupím si ve slevách novou. Historické centrum Prahy mi vždy vyrazí dech. Vždy je co dělat, když mi náhodou po škole a práci zbyde čas, jdu buď do knihovny nebo s kamarádkou na intelektuální kafe. Nosím brýle a květinové šaty.
Na druhou sranu. Nemám žádný peníze. Praha je totální žrout mých financí. Utrácím za jídlo ve KFCéčku, protože na vaření nemám čas, za kafíčka s kámoškama, za nový kabelky, za metro... aniž bych chtěla, tak utrácím úplně za všechno, protože je to na dosah ruky. V historickém centru Prahy mi většinou vyrazí dech nejen Karlův most, ale i splašený japonský turista, který mě v té tlačenici majzne loktem přímo mezi plíce. Nesnáším knihovny, protože tam neustále lezou rádoby intelektuální lidi s brejlema, který ohrnujou nos nad tím, když si čtu něco jiného než Nietzscheho. A to že si sakra vždycky čtu něco jiného než Nietzscheho.

Ale jak jsem řekla... miluju to všechno :-)