Upřímnost nade vše... a úspěch ještě výš.

Poslední dobou jsem celkem zmatená, co se mezilidských vztahů týče. Lidi se předbíhají v úspěších, nedokáží druhého ocenit, maximálně tak podkopnout nohy. Je to škoda. A myslím si, že hlavním motorem v těchto blbjech závodech je závist. Závidíme a chceme, aby nám záviděli ostatní. Jo, asi to přiznám, vidím to i na sobě. Závidím ostatním fungující vztahy, nový mobil, počet čtenářů, fotogenický obličej. Zároveň, když se mi něco podaří, neostýchám se to napsat světu. Maturitu a řidičák nepočítám, protože to jsem si na facebook nedala, abych se pak mohla chlubit tím, že jsem to tam hned nebouchla jako většina lidí. Na druhou stranu si ale myslím, že úspěch svých kamarádů a známých jsem vždycky dokázala ocenit, ač třeba "svým zvláštním" způsobem. A když se do něčeho pustí, dokážu je i podpořit.. ač třeba "svým zvláštním" způsobem. O to víc mě mrzí, že to u některých svých kamarádů prostě nevidím. Radši mlčí, svý lajky si schovávají pro příspěvky, kde je můžou nějak zužitkovat. Ať už je to soutěž o nový tablet, nebo vlezdořiťovskej lajk  žvástu, který napsal nějakej společenskej guru. A mlčí.. prostě mlčí... místo aby řekli, teda Kájo... tohle se ti vážně povedlo!
Spousta lidí umí mluvit především o sobě. Své pocity, úspěchy i problémy staví nad ostatní. Já se to odnaučila. Není to tím, že bych si třeba myslela, že moje problémy jsou menší, ale spíš jsem se odnaučila mluvit... dobře.. pokud zrovna v sobě nemám láhev vína a někdo se mě vyloženě na něco nezeptá :-D Nerada ztrácím čas čekáním na někoho, špatným filmem, cestou v autobuse a také zbytečným mluvením, které stejně nikoho nezajímá.

No a pak mi uprostřed toho, co píšu tenhle článek,vyskočí na zdi upozornění, že kamarádka z intru, kterou jsem viděla naposledy před šesti lety,mi napsala na zeď, jaká jsem hvězda, že mě našla v ELLE! OMB! Nebo mi napíše slečna z Turnova, se kterou jsem se v životě pořádně nebavila, jak moc děkuje za inspiraci, kterou vyčetla v nějakém mém článku a popřeje mi hodně štěstí.
Věřte lidi... že si každé vaší pochvaly hrozně cením.

Já nevím, jestli tenhle článek má mít v sobě vyloženě nějaký poselství.. asi ani nechci apelovat na nikoho konkrétního, protože by mi bylo zaprvé proti srsti si to poplácání po rameni od někoho vyprošovat ... Takhle to, prosím vás, neberete. A zadruhé.. ti kamarádi, co to neumí, tenhle blog stejně ani nečtou, takže je to jedno.
Spíš bych chtěla poděkovat těm, co mě podporují a co si můj článek, ať už tady nebo jinde s chutí přečtou :-)
Chápu, ten blog není nic světobornýho. Nenajdete tu okomentovaný výzkum na lék proti rakovině, ani tipy na to, jak zaručeně zhubnout.Spíš je to jen takové mé tréninkové pole, kde se s trochou ironie a humoru vždycky vybleju a je mi potom líp.

A na závěr perlička! Pracuju na výzkumu, který je určen pro učitele češtiny základních a středních škol. Vypracovala jsem dotazník, v jehož úvodu se omlouvám za neodbornost a případné pravopisné chyby, i když jsem měla dotazník překontrolovaný i od spolužačky, protože člověk nikdy neví, co ve zmatku způsobí a zvlášť před autoritama takového typu, to chce mít všechno ok.
Zde malá  ukázka z komentářů, které jsem v dozazníku objevila:
"Svůj projev zjednodušším, abys mi rozumněla... Blbko jedna vygumovaná, táhni co nejdál od studia Českýho jazyka, než svojí blbostí nakazíš i nějaký tvoje žáky (co bys jinýho dělala než učila) a budete společně prznit naši mateřštinu. Běž třeba zametat chodníky nebo obsluhovat v mekáči, na nic jinýho očividně nemáš."