Co mi přinesla stáž v redakci ELLE?

Už je to víc než půl rok, co jsem odeslala svůj neohrabaný přemotivovaný e-mail do redakce s prosbou o nástup na neplacenou stáž. Odpověděli mi téměř obratem, že se můžu dostavit začátkem února, z čehož jsem byla absolutně, slovy nepopsatelně nadšená. Postupem času mi došlo, že to byla opravdu velká shoda náhod, jelikož do redakce chodí měsíčně několik zpráv od podobných a i daleko víc talentovaných lidí, než jsem já. Stáž byla na tři týdny. Měla jsem pomáhat s články na web, přijít s vlastními nápady a tak nějak se naučit pracovat ve stresu. Jak probíhal můj první den v redakci, jste si už mohli přečíst třeba TADY, takže to rozvádět nebudu. Zbylé tři týdny byly, jak to říct, rozpoluplné. Radost ze stáže střídala panika, co tu vlastně dělám, a nepředstíraná nenávist Martina Hradeckého, který mě měl na starost a zadával mi úkoly, vůči mě mi k odvedení dobré práce taky moc nepřidala. Popravdě se mi  ty tři týdny na Floru nejezdilo vůbec snadno. Nemohla jsem to ale vzdát. Zaprvé ode mě okolí - kamarádi a rodina - dost očekávalo, což byl samozřejmě další nátlak, kvůli kterému jsem každou větu na web psala minimálně dvacet minut (a stejně byla formulovaná velice zle), a za druhé tu nejvyšší částku jsem na sebe vsadila já sama, protože co jiného bych v životě mohla dělat než tohle?
Doslova po protrpěných třech týdnech, kdy jsem si oddechla, že se zase můžu vrátit do svého slastného nicnedělaní za mnou přišel Martin s nabídkou, jestli bych svou stáž nechtěla prodloužit na dobu neurčitou. Že pomoct potřebují i nadále a že jsou s mojí prací tak říkajíc spokojeni. V tu chvíli se to celé změnilo. Nabídku jsem samozřejmě přijala, byla bych blbá, kdyby ne. Být v redakci ELLE s pocitem, že vás tam opravdu chtějí, vám dodá sebevědomí. Tomu věřte. V psaní jsem se postupně zlepšovala, chytala jsem správný "ellácký" grif a článek na web už jsem nepsala pět hodin, ale jenom tři. Některé moje články měly mezi čtenáři velký úspěch, což musel uznat i sám Martin. Po několika měsících jsem začala být opravdovou součástí redakce. Chodila jsem na akce, kam se nikomu jinému nechtělo, tak pozvánku nechali mně, měla jsem víc a víc zodpovědnosti, přístup na ELLE facebook, autorský účet, dokonce jsem se objevila v časopise!






Ale prázdniny se blížily a já se smiřovala s tím, že se budu muset v redakci rozloučit. Svoje slova díků a poslední sbohem jsem odkládala dlouho, až najednou za mnou přišel opět Martin s nabídkou, jestli bych s redakcí nechtěla jet pracovně do Karlových Varů na filmový festival. Haleluja! Bez rozmýšlení jsem řekla ano, i když jsem v tu chvíli neměla absolutně tušení, na co vlastně přikyvuji. Fíha! Tak stresové období jsem snad ještě neměla. Zkoušky ve škole a příprava webu ELLE Beauty Lounge, za který jsem nesla veškerou zodpovědnost, mě doháněly k šílenství. Každopádně jsem se kousla - zkouška z literatury za jedna a web dodělaný v termínu... a mohlo se jet!
Na těch neuvěřitelných deset dní v Karlových Varech nikdy nezapomenu. Celý dny jsem jen pila drinky, psala články a padala únavou. Díky za tu příležitost! Zažila jsem věci, které se obyčejnému smrtelníkovi jen tak nepoštěstí - dělala jsem rozhovor s Aňou Geislerovou, pochválila sako mladšímu Hádkovi, viděla nahou Beatu Rajskou, zamilovala se do Vladimíra Polívky a pila vodku s Leošem Marešem na podpatkách (ty podpadky měl on). Měla jsem na sobě šaty za desítky tisíc a nechala jsem se namalovat od profesionálních vizážistů. Poznala jsem mraky nových lidí a tolik jsem se toho naučila. Po deseti dnech jsem z toho luxusu byla tak vyflusaná, až jsem z toho odjela na dětský tábor, kde jsem týden spala ve stanu.
Teď jsem v Americe, pročítám články na webu od nových stážistů a s láskou vzpomínám. Možná se tam vrátím, možná ne.. to už nezáleží tolik na mně. Ale jsem velmi ráda za tu krásu, ve které jsem se mohla ocitnout, a za ten kousíček slávy, který mi byl dopřán! Jak já nesnáším patetické závěry! Čau!