Vážný vztah = Nekončící panika

Nikdy jsem nebyla vztahový přeborník. V šestáncti jsem si ze svého kluka udělala nejlepšího kamaráda, což mělo za následek to, že jsme naše druhé výročí oslavili pátým dílem Harryho Pottera, pusou na dobrou noc a pak každý na své straně postele. V osmnácti jsem okusila "free love", což v praxi znamená to, že vy se zamilujete do kluka, ze kterýho vám ještě k tomu vystřelují kalhotky do vzduchu, ale jelikož on není připravený na nic vážného, dovolíte sebou zametat, jak je mu libo. A ve dvaceti jsem se zamilovala už opravdově... i ty kopačky byly potom daleko víc opravdovější.
Teď je mi dvacet dva. Akorát tak čas na další zkušenost. Ale od jisté doby si už dávám pěknýho majzla, koho si připustím k tělu a koho ne. Vlastně... spíš si k tělu nepřipouštím vůbec nikoho.
Pokud se mi to občas vymkne a ze dvou schůzek se vyklube najednou třetí (a třetí znamená "vy víte co"), zprávy se každým dnem množí a z nevinného: "Ahoj, jak sis užila den? Nechtěla bys příští týden do kina?" se najednou vyklube: "Moc se mi stýská!", pak si vlastně uvědomíte, že se stýská i vám a tím, dámy a pánové, končí všechna sranda. Pak už jen o dva týdny později sedíte na balkóně se zeleným čajem, se třema zapálenejma cigaretama najednou a soukáte ze sebe, jak ještě nejste připravená na vážný vztah, že nejste holka pro něj, a že se chcete soustředit hlavně sa na sebe.
A není to nic víc, než pouhopouhá panika. I kdyby ten kluk byl sebelepší, sebekrásnější, chytřejší, hodnější, všechno možný, pokaždý se mi při prvním náznaku citové náklonnosti sevře hrdlo a já, ať už děláme cokoliv, vymýšlím svoji rozchododvou řeč.
Trochu to zní, jak z blbýho americkýho filmu, kdy všechno končí potleskem, tak já doufám, že si taky jednou zatleskám, až budu v padesáti sedět sama v malým bytě, vedle sebe rozházené kýčovité romány, láhve od vína a napůl vyplněné křížovky. (Pokud jste čekali i prázdné krabičky od cigaret, musím vás zklamat, já v padesáti totiž kouřit určitě nebudu, i kdybych byla ta nejzoufalejší troska na světě.) Protože tohle není svět, kde mi Justin Timberlake zazpívá na Grand Central Terminal a všichni začnou kolem tancovat stejnou sestavu.
Myslím, že dobrá otázka v tuhle chvíli je, čeho se tak moc bojím. Závazku? Závislosti na někom? Stereotypu? Kompromisů? Dělení se o jídlo? Párových Silvestrů? Svateb? Dětí? Rozchodu? Zlemoného srdce? Samoty? ... Počkat, vždyť teď jsem sama. A není to špatný.
Ale chci žít život, kterej není zas tak špatnej? Já nevím, prostě fakt nevím... Asi by tenhle článek měl mít vyhrocenou pointu, že život bez chlapa stojí za hovno a že bych obavy měla hodit za hlavu a užívat si ty chvíle, které se dají prožít jenom v páru. Že bych vedle sebe měla mít kluka, který mi uvaří romantickou večeři, i když se nedá jíst,  když spadnu z vleku, tak mě zvedne, opráší mi prdel a sesbírá hůlky, který mě, když se v noci bojím, pustí na jeho místo ke stěně a půjčí mi svůj oblíbený polštář, aby se mi spalo líp, který mě nechá zpívat v autě, spát do jedenácti a opít se s kamarády tak, že mě div nenese domů na zádech.
Ale já prostě nevím. Vy to snad víte?