Hořká chuť pampelišek

Nejraději ze všeho věji věnce z pampelišek. Je to pro mě činnost, ve které se zdokonaluji už nejméně osmnáct let. Tolik krátkých nebo naopak příliš dlouhých věnců, už pod mými rukami prošlo. Takových přetržených stonků, štípanců od včel a zelených kolen. Největší fuška byla vypilovat samotné zakončení, jako dítě jsem měla vždy připravený provázek, kterým jsem si pomohla, dnes už automaticky spolu s pampeliškami hledám vhodné stéblo trávy, kterým konec zavážu (hlavně dlouhé, tenké a dostatečně pevné). Ty pravé pampelišky vybírám svým kritickým okem, které dokáže projít celou rozkvetlou louku a utrhnout pouze pár vítězů. Zvláštní je, že vybrané pampelišky se vzájemně nijak nepodobají. Jedna je s velkým květem a krátkým tlustým stonkem, druhá zas svou délkou o pěkný kus vyčuhuje z celé natrhané kytice.
Jediná věc mě na vití pampeliškových věnců štve. A to ta hořkost, která celý proces provází. Víš, kterou hořkost mám na mysli. Vím, že víš.
Nejraději ze všeho mám jaro. Když všechno kvete, slunce tě dobíjí a ty máš chuť začít milovat, tvořit, stýkat se s novými lidmi, užívat si života a tak celkově je to období, kdy můžeš zapomenout na to, co bylo, a se vším začít od začátku.
Škoda, že stejně jako z pampelišek, nejde zaplést věnec ze všech těch chyb z minulosti, z těch jedovatých slov, špatných rozhodnutí, chvil, na které bych nejradši zapomněla, z lidí, kteří mají neustále potřebu mi podkopávat nohy, zaplést ho, zavázat stéblem a poslat po vodě. Bohužel tyhle pampelišky nejde mým kritickým okem vyzobat z rozkvetlé louky, tyhle pampelišky jsou hluboko zakořeněné v zemi a utrhnout nejdou. Jenomže to já nevím, proto pořád dokola zkouším trhat pampelišky, které si myslím, že se do věnce hodí nejlépe. Většinou to bývají ty, které jsou mi nejblíž. Přitom bych zrovna tyhle měla nechat růst, protože bez nich by ta louka nikdy nevykvetla. A tak mi na rukou zůstává hořká chuť pampelišek.
Proto, až mě příště zase uvidíš na louce trhat pampelišky, strč mi to připravené stéblo do koutku, lehni si se mnou do trávy a dívejme se vzhůru. Nejenže si rozšířím obzory, ale třeba i ucítím, tu sladkou vůni pampelišek.