Týden schizofrenika

Někdy mám pocit, že se ve mně ukrývá několik různých osobností.
Jeden den jsem studentka žurnalistky. Vedu se svými učitely intelektuální rozhovory, chodím na přednášky, zapisuju si poznámky, s nadšením pročítám Respekt a chci rozumět všem souvislostem. A večer jdu se spolužáky na pivo, kde probíráme předVOLEbní situaci. Tak je mi dobře.

Druhý den se ocitám na pohovoru v korporátu, kde se hlásím na marketingovou pozici. V košili a saku vyprávím o tom, jak jsem kreativní, jak miluju sociální sítě a mám ty nejlepší nápady na světě. Jsem profesionál bez jediné vady. Nelžu. Užívám si svět dospělých, kde se vydělávají peníze, a toužím do něj patřit. Tak je mi  dobře.

Třetí den dobíhám tramvaj, abych se dostala včas do práce. Převlíkám se do bílého trika s potiskem Globusu, beru kšiltovku,  visačku na krk a u mrazáků si stoupám k ochutnávkám Racio chlebíčků, abych zvýšila jejich prodeje. Přešlapuju z nohy na nohu a odpočítávám minuty. Pak si ale začnu užívát tu svobodu mysli, kdy nemusíte nic vymýšlet, nic předstírat, pouze opakujete větu: "Dobrý den, ochutnejte tento výborný zdravý chlebíček s chia semínky." A je mi dobře.

Čtvrtý den otvírám svůj homeoffice. Celodenní práce zahrnuje postování, lajkování a komentování fotek na všech třech instagramových účtech, které spravuji. Článek do Reportéra, článek na Trainees, článek na můj blog. Maily, telefonáty, příspěvky na Facebook. Přítel by řekl, že se hrozně flákám a nechápe, proč místo toho radši neutřu prach. Neflákám se, jen nedělám nic, co by mi vydělalo aspoň na nudle u číňana. I tak je mi dobře.

Pátý den se už flákám opravdu. Měla bych se spíše ujmout role hospodyně v domácnosti, ale jelikož už jsem od děstství hrozně líná, utřu aspoň ten prach, aby Kuba neremcal, a pak si vytvořím trochu jiný program. Procházka se psem, hodina jógy, oběd u babičky, čumění na seriály, koukání do stropu, říkání si, jo, kdybych byla v Praze, mohla bych ze sebe aspoň dělat hipstra v Kavárně, co hledá jméno. Takhle jsem prostě jenom maloměstský povaleč, nemakačenko, příživník, kterému je takhle dobře.

Blbý je, že nevím, jak z toho ven. Kloubení Prahy, Turnova, přítele, psa, mé práce, mých snů a mé osobnosti je tak složité, že se ze mě stává rozpolcený magor. A teď babo raď. Poradíte?