Jak napsat knihu za jeden týden?

Upozornění: Pojďme si napřímo říct, že titulek je víc než zavádějící. Zaprvé tento čánek nebude žádným návodem na to, jak napsat knihu. Zadruhé kniha napsat za týden jde, ale výsledek nestojí za nic. Já se do toho ale pustila a moc jsem si přála, aby ta kniha za něco stála.

Pondělí

Klasické pondělí. Všechno je naprd. Nejradši bych se celý den válela v posteli. Místo toho ale dřepím ve škole od 11 do 7 večer. Při čekání na poslední seminář mě napadne, že si projedu na internetu literární soutěže, třeba mě něco chytne a donutí napsat krátkou povídku, abych konečně mohla plnit svůj autorský šuplíček. A co se nestalo.

Literární soutěž Albatrosu.

Zadání bylo jasné - napsat knihu pro děti na zadané téma do 31. 10. Skvělý! To stíhám! Kolikátého je? 23.10. 
OUKEJ
A tak to všechno začalo.
Celý následující seminář jsem strávila vymýšlením tématu a nastíněním osnovy. To by šlo. Rýsoval se mi pěkný příběh. Jak ale začít? První odstavec šel rychle, druhý už tolik ne, konečně jsem dopsala kapitolu. Vrátila jsem se k prvnímu odstavci a rozhodla se ho celý smazat. A pak ta neodbytná otázka, která mi celý týden vrtala v hlavě. Je tohle vůbec pro děti?
Potřebovala jsem své sudičky. Někoho, kdo mi bude stát za zadkem a usměrňovat moje kreativní uvažování.
"Opravdu chceš, aby v knize pro děti vystupovala pětiletá lesbička?" ptala se nevěřícně jedna ze sudiček.

Úterý

Den jako malovaný pro druhou, třetí a čtvrtou kapitolu. Měla jsem to rozplánované. Pokud chci, aby kniha obsahovala 20 kapitol, musím každý den napsat aspoň tři. Nejlépe, abych to měla už v neděli dopsané celé a v pondělí jen kontrolovala a přepisovala.

Jenže. Úterý nebyl ten nejvhodnější den pro psaní. Sedla jsem si k tomu. A nic. Pro inspiraci jsem zkoukla pár videí na YouTube, dva nesnesitelné díly seriálu Trapné padesátky (proboha proč???) a zbytek dne jsem věnovala sociálním sítím.

OK. Změna plánu. Kapitol bude jen patnáct.

Středa

Mít své sudičky byl nápad pěkně na hovno. Protože vám věří, fandí, podporují vás a vy už nemůžete vycouvat.
A to že jsem ve středu fakt chtěla.
Horko těžko jsem ze sebe dostala dvě kapitoly, jedna trapnější než druhá. Zjistila jsem, že o současných dětech netuším vůbec nic. Tak jsem se do té své "pohádky" snažila narvat všechno, co se dalo. Od youtuberů, přeš klauny, až po hru na princezny a vaření z kopretin.
Také jsem toho dne vlítla do knihovny a pročetla všechny dětské knihy, co kdy vyhrály tu soutěž. Depka jako hovado. Abych uspěla, musela bych napsat minimálně druhýho Malýho prince a ne příběhy o tom, jak si děti ve školce rozbíjí autíčka.
Plán číslo B, musím do toho dostat emoce. Šikanu, sociální otázky, sourozeneckou lásku, whatever. Nejlíp všechno.

Čtvrtek

V tomhle bordelu se nedá psát. Musím si uklidit stůl. Dobře, tak ještě koupelnu, jinak to nikdy nenapíšu. A když už jsem si tu tak hezky uklidila, tak si to vyfotím na Instagram a rovnou celýmu světu prozradím, že píšu knížku. Přijde mi to totiž cool. (Ano, pořád patřím mezi ty lidi, co používají slovo "cool", noaco)
Ještě pár selfíček, několik dílů Přátel a jde se na to!

Další kapitola za mnou. Díky bohu, konečně to dostává nějakou podobu. Jsem na sebe pyšná.
"Hele, to bys měla přepsat, to je hrozný." sudičky se ozvaly. Krucinál.

Změna plánu - kapitol bude 10. Nazdar.

Pátek

"Když to dopíšeš, můžeš si vzít tu moji bundu, co se ti tak líbí." nabídla jedna ze sudiček. Konečně pořádná motivace! Potřebuju ji jako sůl.
Z pomyšlení na psaní se mi dělá zle. Co věta, to hodina. Jen zbytečně ztrácím čas. Proč radši nepíšu něco, za co dostanu zaplaceno? Nebo proč radši neumyju nádobí? Jakub už ze mě šílí. Naoko mě podporuje, ale je mi jasný, že si pokládá úplně ty stejné otázky.
Dobře, čumět tři hodiny do zdi a tvrdit, že formuluju větu, není úplně značka ideál, ale teď už to vzdát nemůžu. Přece. Co ta bunda?

"Hele, to je jenom tvůrčí krize, to je normální. Měla by ses jít odreagovat a zítra to bude zase lepší."

Sobota

Kocovina.

Neděle

Kocovina a jedna kapitola k tomu. Větší zoufalství jsem snad ještě nezažila. Chtěla jsem mít dneska už dopsáno a zatím podle mého plánu nejsem ještě ani v půlce. Sudičky mi už nenápadně naznačují, ať se na to vykašlu. Brečím, rvu si vlasy, žeru ananasový pizzy. Jediné, co mě drží nad vodou, je nacvičování si mého děkovného proslovu před zrcadlem.

"Chtěla bych poděkovat porotě, mým sudičkám a rodině, která mi byla bezbřehou inspirací...Děkuji. Věřím, že tato výhra bude pouhým odrazovým můstkem pro mou spisovatelskou dráhu. Děkuji. Děkuji." Vzlyk. "Děkuji."

Knížku napíšu! Jen bude mít 7 kapitol.

Pondělí

Sakra, sakra, sakra! Zítra je uzávěrka! A mně zbývají ještě dvě kapitoly. Velké finále. Ty emoce teď musí vystřelit.
A taky že vystřelily. Střídavě brečím a směju se. Do toho vykřikuju náhodná slova. Moje spolubydlící měla jít do hospody, ale když vidí můj nafialovělý obličej, zůstává.

Úterý

Dávám sudičkám přečíst finální verzi.

"Jako... možná to bude spíš tou menstruací, ale musím se přiznat, že mě ten konec rozbrečel."

Všechno ze mě spadlo. Ať to dopadne, jak chce, dokázala jsem to. Za týden jsem napsala knihu, která na lidi nějak působí. Není to Malý princ dvojka, je to moje první knížka. A jsem za to fakt neskutečně ráda.

Děkuji, sudičky moje.