Najít se

Přátelé,

rozmohl se nám tady takový nešvar. Lidé se nehledají. Přijmou společenské normy, tendece, návyky, zvyky a hlavně trendy. Chtějí být jako ostatní. Z pohodlnosti, pro úspěch, z povinnosti, z lásky, pro peníze, ze závisti, z nevědomosti. Přitom největší dobrodružství, při kterém si užijeme spoustu zábavy, je na cestě za svým vlastním JÁ.

Nechci machrovat. I když vzadu v hlavě jsem to stále někde cítila tu potřebu zaměřit se sama na sebe, pochopit, že jsem jiná, že každý je jiný, trvalo mi skoro 25 let, než jsem se rozhoupala k tomu přehodnotit svoje dosavadní přání, zájmy, touhy, koníčky a najít to, co mě skutečně baví, to, co jsem opravdu JÁ.

Pojďme si to říct zcela otevřeně. Kdyby se mě někdo před rokem zeptal, co dělám ráda, co mě baví, jak trávím volný čas, co mám ráda a co nenávidím, pravděpodobně mu budu lhát. Ne proto, že bych mu lhát chtěla, ale protože bych odpovídala tak, jako každý. Odpovídala bych tak, jak se má.

Řekla bych:
"Miluju psaní, je to můj největší koníček. Ráda poslouchám dobrou hudbu, stýkám se s kamarády a poznávám nové lidi. Baví mě Instagram a sociální sítě obecně. Ráda čtu. Zajímám se o kulturu. Pravidelně cvičím jógu. Mým snem je mít dobře placenou práci, psa, manžela a dvě děti. Kluka a holku."

Takovej klasickej úzus si myslim. Neurazí, ani nenadchne. Ale těžko říct, jestli je to skutečně pravda.

Zatím jsem zjistila, že psaní je skutečně mým koníčkem, ale asi ne tím největším. Nerada poslouchám hudbu. Poslouchání hudby mě otravuje, nedokážu u toho přemýšlet, na nic se soustředit. Dávám přednost tichu. A rozhodně nerada poznávám nové lidi a ne vždy se ochotně stýkám se svými kamarády. Mám opravdu blízký kruh přátel, které vidím ráda, ale nejsem ten typ člověka, který by mohl s nejlepší kamarádkou strávit celý den na nákupech. Mám ráda svůj klid a často žádnou společnost nevyhledávám. Také jsem zjistila, že nenávidím sociální sítě. Ukazovat neustále svůj obličej, chlubit se svými zážitky, věcmi, kecy, kecy, kecy. Jediné, co z toho člověk má, je těžká závislot na lajcích. Je to povrchní, ničemu to nepřispívá. Ano, jsou účty a profily lidí, kteří svůj vliv dokáží využít k dobré věci a těch si vážím. Ale blogerky, které do vás denně hustí reklamy, kupte si tyhle skvělé džíny s výšivkou, musím vám doporučit tento skvělý šampón na objem, tuhle řasenku v Sephoře rozhodně nemůžete nechat. Blázním z toho. Těžce.

A bohužel to neznamená, že to nedělám. Že svůj ksicht nikde neukazuji, že nevnucuju lidem, co jsem měla k snídani, nebo že si neběžím v nových džínách rychle koupit řasenku do Sephory, abych měla objem. Dělám. A štve mě to.

Zatím to spíše vypadá tak, že jsem naprosto nezábavný introvert, zapšklej k tomu, který nenávidí svět kolem sebe a ode dneška bude na všechno jen házet špínu. To snad proboha ne! Určitě mám i nějaké fajn povahové rysy, které ze mě dělají lidskou kvalitu, ne pouze kvantitu. Protože nadávat a kopat kolem sebe umíme opravdu všichni. 

Takže se hledám. Zkouším a objevuji, co mě skutečně baví, nad čím přemýšlím nejradši. Nedělám pouze to, co běžně dělají holky v mém věku a ochotně mi to cpou ve svých Instastories. Chci být jiná. Nikomu nic nezávidět a nesnažit se, aby někdo něco záviděl mě. Nemáme si, co závidět. A víte proč?
Protože jsme každý úplně odlišný. A máme právo na svůj vlastní svět, který je pro nás tím nejlepším.