A třeba si z toho sedněte na prdel

Tato opakující se blogová recidiva už je trapná. Vím to. Ale donutily mě k tomu dvě věci. Zaprvé se mi zhoršuje paměť, především ta dlouhodobá, takže kdykoliv si chci připomenout nějaký svůj vtipný zážitek, začtu se do blogu a můj mozek to dokáže donekonečna přijímat jako zcela novou informaci. Směju se tomu a ráda bych si tento druh zábavy přenesla i do let budoucích.  

Zadruhé jsem byla o víkendu s kamarádkou Toničkou a ta mi po mém zkratkovitém vyprávění o tom, jak se teď zhruba mám, řekla: "Kámo, ty jsi úplně v prdeli. Koukej se sebou něco dělat. Sežeň si terapeuta a začni si zase psát blog. Minule ti to docela pomohlo."

Ani jeden z těchto dvou důvodů však nevysvětluje, proč jsem se rozhodla napsat zrovna tento článek. Má to být něco jako obhajoba, proč jsem poslední dobou na Instagramu tak aktivní a proč vám pořád cpu toho vylízanýho Nerudu. Těch "proč" už je možná trochu moc, tak jdeme na to.

Stejně jako většina z vás i já jsem dospívala a formovala své životní hodnoty pod vlivem youtuberek, blogerek, instagramerek a dalších erek (i erů). Když ta vlna ke mně dorazila, zrovna se jela mantra, že dekorativní kosmetika is the best thing in your life, takže já si samozřejmě nakoupila spoustu hovadin za tisíce, líčila se podle tutoriálů, hauly a "Co jsem dostala od Ježíška" byly mé pravidelné seriály před spaním. Doba se naštěstí vyvíjí a posouvá a i když některé blogerky v tomto syslování píčovin trochu zaspaly, nastoupila éra zero waste, ekologie, feminismu, veganství, za což jsem ráda. I když to má své vedlejší dopady a účinky typu: Teď jsem zero waste, takže vyhodím všechny plasty, co doma mám a nakoupím si spoustu jiných dóziček, nádobiček, kompostů, žížal, kravin, hovadin, co mě budou bavit zhruba tak tři měsíce, abych pak mohla najet zpátky na Starbucks coffee to go v kelímku styl, protože je to prostě pohodlnější.

Beru to jako směry, proudy. Víte, jak jsme se v hodinách češtiny učili třeba o surrealismu, poetismu, anarchismu a dalších - beauty tutoriálky za doby Teri Blitzen beru jako takový preromantismus českého blogerství. Co je pro mě ale naprostý dada, kromě instagramu Dády Patrasový samozřejmě, je to neustálé povídání o sobě samém. Vznikají podcasty, videa, příspěvky, kde je ten člověk schopný hodinu mluvit čistě o sobě, o tom, jak to má těžký, že je influencer, jak byl v dětství trošku oplácaný, což ho ztraumatizovalo na celý život a teď je naprosto ok s těmi čtyřiceti kily, jak je důležitá sebeláska, jak je hrozně spokojený se svým tělem, zvlášť po tom zvětšení prsou z dvojek na dvanáctky, jak je přepracovaný, protože musel odepsat na osm mailů a vyfotit se v nových botách. Heh.

Obsah takového influencera je nesmírně důležitý a plně chápu, že lidi právě nejvíce láká to bulvární "dnes jsem snídala avokádo", nebo "často se mě ptáte, jak to dělám, že mám tak hezkou pleť". Ale prostě mějte k tomu všemu ještě nějaký přesah. Vzdělávejte, informujte, diskutujte, motivujte. V dnešní době a teď se omlouvám, že to říkám takhle na plnou hubu, je potřeba společnost kultivovat a vzdělávat. Opak má samozřejmě vliv, jak na politickou situaci, ale i na to, jak se k sobě lidé vzájemně chovají. A to je strašně důležité. Pokud mladá třináctiletá holčina žije v tom, že je v pohodě mít 40 kilo, drahou řasenku a každej rok nejnovější iphone, věřte mi, že to dá pěkně rychle sežrat všem ostatním oplácaným knihomolkám, co mají nějaký iphone u prdele. Protože kdo v takovém světě vítězí? Ten, kdo má víc followers a větší vliv na sociálních sítích.

A pokud lidé, co ten vliv mají, dají najevo, že číst knížky a mít starou nokii je úplně v pohodě, nemusíme se bát šikany. Pokud ti influenceři ukážou, že zájem o kulturu, politiku a třeba charitu je naprosto v pořádku, nemusíme se bát, že nám demokracie proklouzne mezi prsty. Žijeme v době, kdy se nejobjektivnější televizní zpravodajství třese se založenýma rukama a čeká, jestli ho ve sněmovně odstřelí. A nikdo o tom neví, nikoho to nezajímá.

A já se rozhodla jít cestou vzdělávání. Mluvit o tom, co znám. A co má podle mě smysl. Číst i starší literaturu je totiž důležité ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé vám čtení rozšiřuje slovní zásobu, tudíž neomezuje v mluvení. Vycpávková slova "jakoby, prostě, vlastně, to no, ty víš" můžete používat už jen z prdele a až půjde do tuhýho a někdo po vás bude chtít slyšet váš názor, vy ho budete moci říct! No není to skvělý? A druhý důvod neméně relevantní. V knihách jsou ukryté jasně dané vzorce pro život. Čtením obohacujete svého ducha zkušenostmi, které jste možná zatím neprožili, ale už o nich něco tušíte, takže vás v životě nemohou překvapit.

Takže ano. Já teď budu pravidelně sedávat před kameru a číst vám ty fucking povídky, které se mohou zdát nudné, ale budu je vybírat s rozmyslem, aby vám vždy mohly něco předat. Pak taky budu pravidelně sedávat před mikrofon a budu vám vyprávět o životech autorů, kteří vám právě předávají své zkušenosti skrz své knihy. A Literární disko s Luckou to je už úplně jiná disciplína, tam je té kultivace až až.

A teď už zbývá jen otázka. Já se rozhodla pro toto. Mám kamarádku, která na Facebooku veřejně bojuje proti nenávistným komentářům, mám kamaráda, co vydal knížku o sedmnáctým listopadu, mám kámoše a kámošky, co denně sledují zpravodajství, čtou seriózní noviny a na základě poznatků chodí volit. Pro co jste se rozhodli vy?