Být jiná

I když může být název článku poněkud zavádějící, nejedná se o volné pokračování bestselleru Gabriely Koukalové. Velké přiznání ale čekat můžete. Zde nepůjde totiž o to, že jsem jiná, ale o mé nezvladatelné touze jiná být.  Mám panickou hrůzu z průměrnosti, obyčejnosti a ze stereotypů. Od malička se snažím vybočovat. Ač jsem si to dlouhou dobu ani neuvědomovala, zcela jistě to můj život ovlivňuje všemi směry. Tak například, když jsem byla malá, přemýšlela jsem, jak se od ostatních lišit. A jelikož nikdo v mém okolí nenosil brýle a já chtěla být jiná a nosit brýle, hodiny jsem mžourala do svítící žárovky a vypalovala si tím sítnici. OMG. To je šílený, co? To jsem ale netušila, že, až vyrostu, nastane doba, kdy brýle budou tak moderní a tak populární, že je lidi budou nosit i s obyčejnými skly. Nejednou se mi stalo, že za mnou někdo přišel a zeptal se: "Ty máš doopravdický brýle nebo fejkový?" Ty vole! Já se dobrovolně zmrzačila, abych je mohla nosit, tak co je tohle kurva za módu? Samozřejmě teď své brýle nesnáším. Nesnáším je nosit a ze všeho nejvíc nesnáším hledání brýlí. Jak sakra můžete něco najít, když nic nevidíte? 

Ale tím nekončíme. Je psychická nemoc, když si přejete, abyste měli nějakou psychickou nemoc? Přejete si být obětí znásilnění, účastníkem tragické nehody, přejete si mít deprese, nemít ruce. A to vše jen proto, aby se váš život převrátil vzhůru nohama, aby nebyl obyčejný, aby vy jste nebyli obyčejní. Tolikrát jsem se šla po jídle s pomocí kartáčku vyzvracet, i přesto, že jídlo miluju a nepřipadám si tlustá. Já jsem nechtěla zhubnout, já jsem si přála být anorektičkou. Teď, když to píšu, zní to naprosto šíleně. Vtipný je, že ač si zakládám na racionálním úsudku, doteď mi to šílený nikdy nepřišlo. 

Na druhou stranu mi tato nezvyklá touha v mnohých věcech pomohla. Ale to je logický. Když celý život šlapete do toho, abyste byli výjimeční, někde se to projevit musí. Ať už v úspěších, nebo klidně i v naprostém selhání. Je mi 26. Mám špatně placenou práci, ale je to práce v České televizi, cítím se dobře, protože ČT je značka, která je v mém světě výjimečná, bydlím v pronájmu, na který mi musí přispívat máma, ale to je přece v pořádku, kdo z mých přátel může mít byt sám pro sebe, nikdo, jen já, nemám přítele, a jak bych ho taky mohla mít, vždyť nikdo pro mě není dost dobrý. A když už se mi někdo zalíbí, je to naprosto nedosažitelný cíl.

Nejhorší na tom všem je, když si člověk uvědomí, že ať dělá, co dělá, vždycky je někdo před ním. Vždy je někdo více talentovanější, krásnější, chytřejší a vy jste proti němu prostě jen normální. Normální, obyčejní, průměrní, standardní. A tenhle pocit mě poslední roky svírá tak moc, že hodiny a hodiny sedím v tom svém prázdném bytě a lituju se.

Moje rodina a mí nejbližší si myslí, že jsem blázen. Ale co když jenom chci být bláznem? Já už sama nevím. Tak moc jsem se ztratila v tom, co opravdu jsem, nebo co jen předstírám, že jsem, že už o tom ani nepřemýšlím. A jsem kdokoliv si řeknete. Jen už to dávno nejsem já.

A teď co? Volám o pomoc, nebo se jen opět snažím být jiná? Ale věřím, že takhle jiná nejsem jediná.