Co mi vlastně vadí?

10.3.2020, Praha


Vlastně nevím, co mi vadí. Často se mě lidi ptaj, jak se mám, a když jim řeknu, že blbě, zeptaj se proč a já jim odpovím, že nevím. A tak plynule přejdou na otázku, co kluci a jestli s někým teď jsem. Nejsem. Právě. Ta otázka mě frustruje víc, než ta odpověď. Já je chápu, taky se na tyhle přitroublý otázky ptám, když nevím, co jinýho říct. Třeba je nad slunce jasný, že se nemůžu ptát žadnýho páru, kdy bude svatba, nebo manželskýho páru, kdy budou mít dítě. Ale stejně se ptám, aby řeč nestála.

Vlastně ani nevím, co mi vadí. Přijdu domů, ani si nesvlíknu bundu a vyvalím se na gauč. Deset minut zírám do mobilu, než začnu něco dělat. A dělání je většinou to, že si ohřeju večeři a pustím si seriál. Nezavírám si do koupelny, jím v posteli i jídlo, co drobí, a pak v tom spím, tancuju před zrcadlem sexy tance a pak si mačkám špeky, nikdy mě nebolí břicho, protože prdím, kdy chci, neholím si nohy, vlastně si neholím vůbec nic.

Co mi vlastně vadí. Nikdo mě nekritizuje, ani nesoudí. Vypiju piva, kolik chci. A klidně si dám zelenou navrch. Slova i nohy se mi pletou a když se došourám domů, nikdo na mě nekřičí, kde jsi byla, nikdo na mě nehází ublížené pohledy a nenutí mě opakovat, že jsem byla jen s kamarády. Když napíšu na internet, že si neholím nohy, nikdo mi neřekne, že jsem se úplně zbláznila. A když mi to někdo řekne, je mi to jedno, protože to není jeho věc. Nejsem pro nikoho jeho věc.

Nechápu, co mi vadí. Přijdu na party a sbírám pohledy do alba. Tancuju a když ke mně přijde kluk, tancuju dál. Nikdo se nedívá, nikdo nehlídá, jak moc se usmívám, jestli mám svůj svůdný pohled, jestli si koušu spodní ret, hladím si boky, nebo přehazuju vlasy. Tancuju. A když mě ten kluk chytne za prdel, přitiskne mě na jeho rozkrok a do ucha mi zašeptá: "Teda, ty jsi ale sexy prcinka," nikdo si nevšimne, že pak brečím na záchodě, protože nechci cítit cizí penis na svým stehně.

Nevím, co mi vadí. Nemusím si hlídat menstruaci. Ráno se probudím, mám ji, takže spolu strávíme příjemných pár dní. Nestresuju se, že nepřišla včas, ani se nestresuju, že má přijít na valentýnský víkend. Nežeru  kvůli tomu citróny a nezvracím pak tři dny v kuse. Nikomu nemusím vysvětlovat, že to břicho opravdu bolí, ať mě teď laskavě ničím nesere. Dovolím si čokoládu, přitulím se k termoforu a začnu se litovat, že jsem opuštěná. Úplně v klidu.

Vlastně ani nevím, co mi vadí.